Korejská válka

1.) Název války: Korejská válka.
2.) Konflikt: Studená válka.
3.) Trvání války: 1950–1953 (3 roky).
4.) Místo: Korea.
5.) Příčina války: Snaha Severní Koreje vojensky sjednotit poloostrov. 
6.) Výsledek války: 
    1.) Zastavení bojů.
    2.) Taktické vítězství spojenců.
    3.) Strategicky remíza.
    4.) Selhaní severokorejského cíle o získaní celého poloostrova.                         

    Korejská válka byl válečný konflikt, který probíhal na území Korejského poloostrova v letech 1950 – 1953. Konflikt byl rozpoután severokorejskými jednotkami 25. června v roce 1950 a ukončen byl dohodou o příměří 27. července v roce 1953. Příčinou sporu byla snaha severokorejských vojsk o ovládnutí celé Koreje a její následné sloučení pod komunistickou nadvládu.

    V srpnu v roce 1945, nedlouho před skončením 2. světové války, byl prostor Korejského poloostrova na základě dohody velení armády Spojených států a Sovětského svazu rozdělen na dvě okupační zóny. Demarkační linií se stala 38. rovnoběžka. Korejský poloostrov byl rozdělen na Severní Koreu s okupační správou Rudé armády a Jižní Koreu s okupační správou armády Spojených států. V roce 1948 byla na základě rozhodnutí orgánů OSN a demokratických voleb vyhlášena Korejská republika a zanedlouho i Korejská lidově demokratická republika, která však byla nelegitimním útvarem jak z hlediska OSN, tak z hlediska Korejců, protože jim nebylo umožněno vybrat si svou reprezentaci. Sever byl pod správou SSSR a byl nekompromisně zaveden komunistický režim podle sovětského vzoru. Jih spravovalo velení Armády Spojených států s dohledem OSN. S nastartováním studené války se Korea stala cílem komunistické agrese. Rozhodující roli sehrály ambice a přehnané iluze korejských komunistů, kteří nesou hlavní zodpovědnost za rozpoutání jednoho z nejstrašlivějších konfliktů 20. století. Sever, podporovaný nově vzniklou Čínskou lidovou republikou a skrytě rovněž Sovětským svazem, zahájil proti Korejské republice celoplošný útok v červnu v roce 1950.

1.) Severokorejská invaze (25. června–14. září v roce 1950):

    25. června v roce 1950(dva roky po vzniku dvou samostatných států), Severokorejská armáda zaútočila na Jih s cílem násilně spojit obě země. Po pouhých třech dnech agresoři obsadili vzdálenou Jihokorejskou metropoli Soul a v následujících týdnech se jim podařilo obsadit prakticky celý Jih s výjimkou tzv. Pusanského perimetru.

     OSN se rozhodla zakročit a komunistického útočníka vypudit z okupovaného území. Rezoluce Rady bezpečnosti OSN byla přijata díky absenci zástupce SSSR, jenž jednání rady bojkotoval kvůli sovětskému požadavku na nahrazení reprezentanta Čínské republiky zástupcem komunistické Číny, která byla vyhlášena v říjnu v roce 1949 pod názvem Čínská lidová republika. Na apel OSN vznikla koalice států v čele s USA, která měla proti Severní Koreji vést útok. Hlavním velitelem sil v Koreji byl jmenován generál Douglas MacArthur. První americké jednotky dorazily do Jižní Koreje již 1. července v roce 1950. Armáda Severní Koreje se poprvé střetla s vojsky USA v bojích u Osanu 5. července v roce 1950. Američané se nakonec museli stáhnout.

    Koncem léta vojska OSN zahájila nekoordinovaný ústup k Jihokorejskému přístavu Pusan, kde se měla znovu zformovat pro následující útok. Pod vedením generála Waltona Walkera, velitele pozemních vojsk, zde byl zřízen obranný perimetr, který měřil od Pusanu na sever přes 150 kilometrů. Severokorejská armáda dostala za úkol tento perimetr dobýt do začátku září.

    Malé koaliční jednotky nestačily na to, aby bránily celou linii perimetru, ale díky zpravodajské službě, která včas upozorňovala na místa hlavních útoků Severokorejských jednotek, situaci zvládly. Do perimetru postupně přicházely nové posily, včetně prvních britských vojáků. Severokorejské zásobovací linie byly navíc napadány ze vzduchu, takže se nepřátelský útok začínal hroutit. V září mělo koaliční vedení jistotu, že perimetr bude uhájen a mohlo začít pomýšlet na ofenzivu.

2.) Protiútok OSN a USA (15. září–24. října v roce 1950):

     Americké jednotky pod vedením generála Douglase MacArthura uskutečnily 15. září v roce 1950 vylodění u přímořského města Inčchon, vzdáleného přes 300 kilometrů od Pusanského perimetru. Operaci provedl 10. sbor námořní pěchoty pod velením generála Edwarda Almonda. I když se jednalo o riskantní akci, koaliční jednotky ji za cenu menších ztrát zvládly. Odtud pokračovaly na sever k Soulu. Při postupu přerušily severokorejské zásobovací a komunikační trasy. Na jihu ve stejné době prorazily jednotky z Pusanského perimetru nepřátelskými liniemi a mířily taktéž na sever. Následné dobývání Soulu 10. sborem si vyžádalo velké ztráty. I když koaliční vojska měla před nepřátelskými jednotkami značnou převahu, Severokorejci fanaticky bojovali až do totálního zničení svých jednotek. 26. září v roce 1950 si sem konečně probojovala cestu i vojska z Pusanského perimetru. Soul padl stejného dne. Do začátku října byly všechny zbývající severokorejské jednotky vytlačeny z Jižní Koreje.

    1. října v roce 1950 žádala OSN Severní Koreu o okamžitou kapitulaci. Ta však odmítla. Generál MacArthur 7. října v roce 1950 dostal (po výhradách socialistických zemí) od OSN povolení k útoku na Severní Koreu. Vojska OSN začala postupovat nepřátelským územím na sever k hranicím Severní Koreje s ČLR, přestože ČLR pohrozila, že takový postup by ji přiměl vstoupit do války. Pro tuto obavu americký prezident Harry S. Truman nařídil MacArthurovi, aby se jeho vojska raději nepřibližovala k řece Amnokkang, která tvoří hranici mezi KLDR a Čínou. 16. října v roce 1950 došlo k vylodění ve Weonsanu a 19. října v roce 1950 jednotky OSN obsadily Pchjongjang(metropoli Severní Koreje). Amerických vojsk se zmocňoval optimismus. Zbytky Severokorejských jednotek se stáhly do hor na severu země u hranic s ČLR.

3.) Čína vstupuje do války (25. října v roce 1950–24. ledna v roce 1951):

    Komunistická Čína vnímala posun jednotek OSN na sever velmi blízko ke svým hranicím jako vážné ohrožení vlastní bezpečnosti. V říjnu v roce 1950 sem bylo dopraveno přibližně 500 000„dobrovolníků“čínské lidové osvobozenecké armády. 25. října v roce 1950 se koaliční jednotky dostaly k hraniční řece Ja-lu. Ten den začaly přicházet první nejasné zprávy o potyčkách s čínskými vojáky. Američané s čínskými útoky vůbec nepočítali, a tak v jejich řadách zavládl zmatek. Teprve po dvou týdnech na nátlak OSN podala Čína prohlášení. Podle čínské strany se prý jednalo o dobrovolné vojáky, za něž Čína nemá zodpovědnost, ale v osvobozeneckém boji jim bránit nebude. To bylo klamné gesto, ve skutečnosti se jednalo o vojáky z řad běžné čínské armády a dokonce i vojáků SSSR.

    Generál MacArthur se dlouho rozmýšlel a nakonec vydal 24. listopadu v roce 1950 rozkaz k útoku na řeku Ja-lu. Domníval se, že tím zasadí čínským vetřelcům konečný úder a ukončí tím válku. V následujících dvou dnech na koaliční jednotky zaútočila celá početná čínská armáda ukrytá v horách a naprosto je zdecimovala. 28. listopadu v roce 1950 vydal MacArthur rozkaz k ústupu. Mezitím se, ale dostali do obklíčení a za cenu těžkých ztrát si museli probojovat cestu zpět. Téměř stejné ztráty jako nepřátelé jim způsobil i mráz. Námořní pěchota si probojovala cestu k přístavu Chungnam a odtud byla po moři evakuována.

    Koncem prosince v roce 1950 se po velmi nelítostných bojích uprostřed zimy jednotky OSN stáhly pod 38. rovnoběžku. Generál MacArthur se nemohl smířit s blížící se porážkou a navrhoval použítí atomových zbraní proti ČLR, nebo mohutně bombardovat ČLR, což by zřejmě vedlo ke 3. světové válce. Všechny jeho návrhy však byly zamítnuty a značně přispěly k jeho pozdějšímu odvolání.

    Na nový rok naplánovala ČLR obnovit ofenzivu a dobýt celý Korejský poloostrov. Za tímto účelem byly do Severní Koreje poslány další početné jednotky. Na silvestra roku 1950 podnikly jednotky Severní Koreje a ČLR (o síle téměř miliónu mužů) druhý útok na Jižní Koreu. Mezitím zahynul velitel koaličních pozemních vojsk Walton Walker a jeho nástupcem se stal Matthew Ridgway. Čínským jednotkám se podařilo proniknout hluboko za 38. rovnoběžku a 4. ledna v roce 1951 dobýt Soul. Situace se pro vojska USA začala stávat kritickou. Hovořilo se o stažení koaličních vojsk z Koreje. Číně a KLDR bylo nabídnuto příměří, ale bylo odmítnuto.

4.) Příměří (25. ledna v roce 1951–27. července v roce 1953):

    25. ledna v roce 1951 se vše znovu obrátilo. Do boje nyní významně zasáhl generál Ridgway. Zřídil linii vojsk od pobřeží k pobřeží a za leteckého a dělostřeleckého bombardování začal pomalu postupovat k severu. Později byla tato taktika nazvaná „Ridgwayův mlýnek na maso“. Číňanům jako by došel dech. Tuto americkou linii se pokoušeli prorazit svou obvyklou taktikou lidských vln, ale výsledkem byly jen obrovské ztráty na životech. 15. března v roce 1951 byl Američany znovu dobyt Soul a za týden byla čínská vojska zatlačena za 38. rovnoběžku.

    MacArthur prosazoval pokračování ve válce. Vytlačení komunistů ze Severní Koreje a rozšíření války do Číny. Poté, co se pustil do kritiky tehdejšího amerického prezidenta Harryho Trumana, který s ním nesouhlasil a nabádal ke zdrženlivosti, byl odvolán. Vedením války byl pověřen právě Ridgway. V květnu v roce 1951 se ještě Číňané pokusili jarní ofenzivou prorazit americkou linii, ale bez úspěchu. V létě se válka změnila na zákopovou a strnula v patovém stavu na 38. rovnoběžce.

    10. července v roce 1951 byla zahájena jednání o příměří, ale protáhla se ještě na dva dlouhé roky. Ony dva roky se stále bojovalo s velkými ztrátami na životech, ale fronta se téměř neposunula dál. V mírových jednáních se odrážela studená válka. Každou chvíli se jednání ocitala na mrtvých bodech, obě strany se vzájemně obviňovaly. Mezitím se v Indočíně rozpoutala Indočínská válka. Harryho Trumana na postě prezidenta Spojených státu vystřídal Dwight Eisenhower a zemřel diktátor SSSR, J. V. Stalin. 20. července v roce 1952 byla konečně stanovena demarkační linie pár kilometrů severně od 38. rovnoběžky a kolem ní demilitarizované pásmo. 27. července v roce 1953 podepsala OSN s představiteli Severní Koreje a Číny „Dohodu o příměří“ a byla zastavena palba.

Zločiny proti civilnímu obyvatelstvu:

    V červenci roku 1950 provedla jihokorejská vojenská policie hromadné popravy politických vězňů, které podezřívala ze sympatií ke komunistům. 3-7 tisíc politických vězňů bylo popraveno u města Tedžon a nejméně 1800 nedaleko Soulu. Celkem se odhaduje, že přibližně 100 000 politických vězňů bylo většinou bez soudu popraveno v polovině roku 1950.

    Vojenská policie a pravicové paramilitární jednotky popravili tisíce levicových politických vězňů a rolníků v roce 1950. Američané o těchto zločinech věděli, avšak neintervenovali. Generál MacArthur se snažil omezit masové zabíjení a předal informaci do Pentagonu a na americký konzulát v Jižní Koreji. Pentagon informace zatajil na více než půl století. Americký velvyslanec v Jižní Koreji, John J. Muccio později napsal, že nutil Jihokorejské úřady, aby popravy probíhaly humánně a podle zákona.

    Diplomat za Spojené státy, Gregory Henderson, se dostal po válce k záznamům, vypovídajících o hromadných masakrech více, jak 100 000 proseverních politických vězňů.

    Síly vyslané do Koreje z USA používaly nějaký čas taktiku "Nejdřív střílej, pak se ptej" proti každému civilním uprchlíkovi blížící se k americkým bojovým pozicím. Tato"taktika"vedla 26. července v roce 1950 k masakru ve vesnici No Gun Ri, kde americké síly povraždily podle odhadů mezi 8 až 400 civilistů v podezření, že se mezi nimi ukrývají nepřátelští vojáci.

Výsledek války:

    Ve válce bylo zabito, zraněno nebo pohřešováno 2,5 milionu Korejců, zemřelo přes 33 000 Američanů a 3 000 příslušníků vojsk OSN. Zabito nebo zraněno bylo také kolem 900 000 Číňanů. Po třech letech války zůstala dělící čára mezi Korejemi skoro tam, kde byla na začátku (trochu severněji od 38. rovnoběžky).

    Válka způsobila nepopularitu prezidenta Trumana u americké veřejnosti a z dalších prezidentských voleb odstoupil již po prohraných primárkách v New Hampshiru.

    Společnost na korejskou válku na dlouhá léta zapomněla. V 70. letech ji připomněl komediální, ale celkem realistický seriál M.A.S.H.